Mamince a tatínkovi jsem se narodil v roce 1969 v hlavním městě geomorfologického útvaru Boskovická brázda. V pěti letech mě přejel pásák. Jednou mi naměřili policisté v obci 54 km/hodinu. To mi bylo devět let. V jedenácti jsem zmlátil učitele tělocviku. Jinak jsem nikdy neměl větší problémy se zákonem. Děti mi ve škole říkaly Franknštajn.

Gymnázium jsem studoval v zahraničí: V Čechách, v Chrudimi. Závodil jsem za klub Transporta Chrudim. Sportoval jsem jako blázen. Z oddílu mě před maturitou v roce 1988 vyhodili, vybavení posilovny jsem odtahal do sběru. Anabolické steroidy byly tehdy drahé. Z matematiky jsem maturoval na výbornou. Dostal jsem plných 36 (6²) bodů. Takový jsem byl v kraji jen jeden, a to k nám ještě patřila Podkarpatská Rus a Zakarpatská Ukrajina. Spolužáci, budoucí nositelé Nobelových cen a Fieldsových medailí, mi to nikdy neodpustili.

Na vysoké škole mě neměla ráda učitelka angličtiny. Jednou jsem ji vyprášil omylem hadru na utírání tabule do ksichtu.  Do hodiny jsem pak musel chodit jako první. Chodil jsem tedy jako první a hned ji preventivně hlásil: I am sorry, I am late.

Z cizích jazyků umím výborně azbuku.

Pak už jsem jen pracoval jako lesník, ženil se (se ženou), chodil k porodům (jednomu). Byli jsme v tom ale s manželkou tak dobří, že nám porodník řekl, že bychom se tím mohli živit. V roce 2015 mi málem sebrali zbrojní průkaz.

Ivan Wernisch o mně jednou napsal: „Byl jednou jeden ale brzy umřel. A dobře mu tak. Byla s ním otrava. Taková otrava, až i on sám na tu otravu umřel.“

Svého času jsem si dopisoval s Arthurem Schopenhauerem: Ten mi před svou smrtí napsal: „Z noci bezvědomí probuzena k životu nachází se vůle jako individuum ve světě bez konce a bez hranic, mezi nesčetnými individui, jež všechna usilují, trpí a tápou a jako přes úzkostný sen spěchá zpět ke starému bezvědomí. Dávej si Peťane majzla …“

Na poslední výstavě dobytka v Brně (Hovado Brno 2018) mi naměřili tyto parametry: výška 193 cm, váha 135 kg, dojivost dobrá. Dobrá.