Petr Peřina je autor tisíců (103) kreseb, maleb, básní a jiných textů, zejména úředních dopisů. Pachtovní smlouvu je schopen napsat na sto (102) způsobů. Má za sebou dvě (21) nesamostatné výstavy, jednu (20) pochvalu od Ludvíka Kundery a pracovní hodnocení B+. Vyznáním je řecko-římský zápasník. Stejně má ale nejradši matematiku a filozofii. Neví, zda fandit Eulerovu číslu nebo Napierově konstantě. Ve filosofii fandí Schopenhauerovi, a proto se raduje ze všech špatných věcí.
Více o autorovi.

„Pokud chcete opravdu ranit své rodiče a nemáte nervy na to být gay, nejlehčí je dát se na umění.“ Kurt Vonnegut

Zobrazit další kresby

krajíc chleba
2019

… ani mě moc nesere
když mě někdo sežere.

Dejchání  do skla
2003

Dejchá-li Hlavonožec do skleněných lahví
nadejchá v průběhu jednoho tisíce dní
několik hektolitrů čiré tekutiny
Ta bez chuti a bez zápachu
teprve tento a onen získává
necháme-li v ní do času tlít
něco výhonů zelených rostlin
Nejlépe se hodí puškvorec
a pak jakýsi smrdutý košťál
který miloval hrbáč Quasimodo

Den ve městě
2003

Neměli párky, jen ptáci klece.
Problematický chod hodin na skladě.
Pro hustý vzduch nešel stroj přece,
a nebyl tedy měřen čas.
Vyšli jsme ven.
Tentýž vzduch oblažoval nás,
i vysoké pece
i torza stromů.

Muž s tváří šachovnice
2003

Muž jehož obraz pozorujeme v zrcadle
má paranormální oko
díváme-li se zblízka
zjistíme přítomnost čtyřiašedesáti polí
jako u mouchy či u pavouka

A co víc ?

Celkový výzor jeho tváře není laskav
a jak by mohl být
jedná-li se o zločince z nejhorších
klonovce a paskvilce

Ptám se tedy toho muže :
jak často a jak zřídka
hejbeš kostrou koně na šachovnici
ty jedna šestnáctino černejch kamenů ?

Neodpoví –
zuby z čelisti horní a dolní
se od sebe nehnou
drženi tajemnou silou
a tou disponují jen vyřezávané figury

byl jsem všude
2019

Zažil jsem dobu, kdy si děti vyráběli z ježčích kůží čepice proti učitelským pohlavkům.

Viděl jsem místa děsivá: ministerstva a ty jejich fištróny poskládané v patrech podle zasedacího pořádku: v přízemí krávy, na patře vepři a v podkroví bytoval nejvyšší vůl.

Bydlel jsem v atomovém jádře, adoptován subatomárními částicemi. Neutróny uctívali svého osvoboditele Samuela Cohena. Toho Cohena co slíbil lidstvu veselý termojaderný hřib, pak týden pohody a rychlou bolestivou smrt.

Nahlédl jsem kruh jako polygon. Zažehl jsem plamének naděje na kvadraturu kruhu. Všechno špatně! Jen jsem obrátit číselnou osu a před nekonečnou nudli nekonečna zařadil jedničku.

Navštívil jsem muzea v táborech smrti a v přilehlých prostorách zřel jsem nekonečné hromady šnuptlichů. Jaký to mučitel se srdcem velkým, větším než vývěva z hovnocucu, nechal trýzněné fasovat kapesníčky s monogramem?

V muzeu
2003

Před polednem rozprávím se psem
do sebe zhrouceným
a docela rád ho chytám na švestkách
vyvracím jeho převratná tvrzení
do živého tnu tam, kde to bolí
aby bolestí kňučel
a nadobro uznal moji převahu
To se však většinou neděje
rozhovor vyčichá a do ztracena
vedené řeči
plynou nezávazně, tedy jen hladí
Konec je nasnadě:
já ústy, on tiše páchne naftalínem
a trpí jen na oko a pro radost
je vycpaný
stejně tak i kňour křivka a krkavec

Zobrazit další texty

16. 05. 2021

Z filosofického ústavu – kapitola šestá

Sebevražda není pěkná věc, pomyslel si filosof. Ale byli jste někdy v muzeu moderního umění?

16. 01. 2021

Z filozofického ústavu – kapitola pátá

Když filozofa operovali, na chvíli se lékařům ztratil. Jeho duše putovala po nemocnici, až se dostala na gynekologické oddělení. Před porodním sálem seděl schlíplý Kierkegaard a čekal, až jeho žena Regina porodí. Náhle se otevřely dveře od porodního sálu a sestra na Kierkegaarda houkla, že má syna. Kierkegaard jen procedil mezi zuby: „Nejsem hoden“.