V myslivně u rybníka nezůstali jediné hodiny s kukačkou.
V předsíni je ukradli lesní dělníci.
V síni je rozstřílel dvanáctkou hajnej.
V ložnici řádily báby s roštím.
Na půdě žádné nejsou, stejně tak ve sklepě.
V chlévě nikdy nebyly a
na hajzlu,
na hajzlu je nebezpečné odměřovat čas,
zvláště ne tak,
že na tebe zakuká dřevěný pták.

Muž jehož obraz pozorujeme v zrcadle
má paranormální oko
díváme-li se zblízka
zjistíme přítomnost čtyřiašedesáti polí
jako u mouchy či u pavouka

A co víc ?

Celkový výzor jeho tváře není laskav
a jak by mohl být
jedná-li se o zločince z nejhorších
klonovce a paskvilce

Ptám se tedy toho muže :
jak často a jak zřídka
hejbeš kostrou koně na šachovnici
ty jedna šestnáctino černejch kamenů ?

Neodpoví –
zuby z čelisti horní a dolní
se od sebe nehnou
drženi tajemnou silou
a tou disponují jen vyřezávané figury

v lihovarech je plno a smrad
Madle stéká mléko po bradě
a slívy putují do povidel
nebudeme křičet
střepy lahví přeříznou natržený knot
nebude smradlavý čoud
nikdy, nikudy
takže asi také nikam a nikde

Zažil jsem dobu, kdy si děti vyráběli z ježčích kůží čepice proti učitelským pohlavkům.

Viděl jsem místa děsivá: ministerstva a ty jejich fištróny poskládané v patrech podle zasedacího pořádku: v přízemí krávy, na patře vepři a v podkroví bytoval nejvyšší vůl.

Bydlel jsem v atomovém jádře, adoptován subatomárními částicemi. Neutróny uctívali svého osvoboditele Samuela Cohena. Toho Cohena co slíbil lidstvu veselý termojaderný hřib, pak týden pohody a rychlou bolestivou smrt.

Nahlédl jsem kruh jako polygon. Zažehl jsem plamének naděje na kvadraturu kruhu. Všechno špatně! Jen jsem obrátit číselnou osu a před nekonečnou nudli nekonečna zařadil jedničku.

Navštívil jsem muzea v táborech smrti a v přilehlých prostorách zřel jsem nekonečné hromady šnuptlichů. Jaký to mučitel se srdcem velkým, větším než vývěva z hovnocucu, nechal trýzněné fasovat kapesníčky s monogramem?

Neměli párky, jen ptáci klece.
Problematický chod hodin na skladě.
Pro hustý vzduch nešel stroj přece,
a nebyl tedy měřen čas.
Vyšli jsme ven.
Tentýž vzduch oblažoval nás,
i vysoké pece
i torza stromů.

když místo podlah v domě teče řeka a boty odplouvají do ulic
lovci medúz tiše v pramicích proplouvají ulicemi
aby v černobílém světle oprýskaných fasád a olověných mraků
zlovili medúzy – sáčky od svačin
jeden po druhém
kus po kuse
dokud tuna od tuny pojde

a po dobrém úlovku se opijí v kašně
jediném suchém místě široko daleko
a jejich smích zní jako když se třídič odpadů
přehrabuje v hromadě igelitových tašek