Pilot havarovaného letadla,
který byl nalezen opodál
s nohama zaraženýma tak,
že mu z nosu koukal kyčelní kloub,
zvolal z posledních sil:
„3329 – šrouby
bez označení – ostatní spojovací materiál“
Ukázalo se, že měl pravdu!

Před polednem rozprávím se psem
do sebe zhrouceným
a docela rád ho chytám na švestkách
vyvracím jeho převratná tvrzení
do živého tnu tam, kde to bolí
aby bolestí kňučel
a nadobro uznal moji převahu
To se však většinou neděje
rozhovor vyčichá a do ztracena
vedené řeči
plynou nezávazně, tedy jen hladí
Konec je nasnadě:
já ústy, on tiše páchne naftalínem
a trpí jen na oko a pro radost
je vycpaný
stejně tak i kňour křivka a krkavec

Proč máš vypouklý pupek kmotříčku, ptala se zvířátka z blízkého lesa.
Proč ukazuješ světu svůj mastný pupek dědku, ptala se kmotřenka.
Čekám malé lasičky a s nimi radost i starost do domu,
nechal se slyšet kmotříček.

Zažil jsem dobu, kdy si děti vyráběli z ježčích kůží čepice proti učitelským pohlavkům.

Viděl jsem místa děsivá: ministerstva a ty jejich fištróny poskládané v patrech podle zasedacího pořádku: v přízemí krávy, na patře vepři a v podkroví bytoval nejvyšší vůl.

Bydlel jsem v atomovém jádře, adoptován subatomárními částicemi. Neutróny uctívali svého osvoboditele Samuela Cohena. Toho Cohena co slíbil lidstvu veselý termojaderný hřib, pak týden pohody a rychlou bolestivou smrt.

Nahlédl jsem kruh jako polygon. Zažehl jsem plamének naděje na kvadraturu kruhu. Všechno špatně! Jen jsem obrátit číselnou osu a před nekonečnou nudli nekonečna zařadil jedničku.

Navštívil jsem muzea v táborech smrti a v přilehlých prostorách zřel jsem nekonečné hromady šnuptlichů. Jaký to mučitel se srdcem velkým, větším než vývěva z hovnocucu, nechal trýzněné fasovat kapesníčky s monogramem?

V myslivně u rybníka nezůstali jediné hodiny s kukačkou.
V předsíni je ukradli lesní dělníci.
V síni je rozstřílel dvanáctkou hajnej.
V ložnici řádily báby s roštím.
Na půdě žádné nejsou, stejně tak ve sklepě.
V chlévě nikdy nebyly a
na hajzlu,
na hajzlu je nebezpečné odměřovat čas,
zvláště ne tak,
že na tebe zakuká dřevěný pták.

Na lesní cestě s výhledem na lesní cestu,
usnul na kazatelně,
ve snu k němu přistoupil chlapík v zeleném,
a že má volit, že zvolit si má pravé jméno,
a na výběr dostal jména dvě, Záhoř a Záhoř.

Trochu se zapotil,
než odešel nerozhodnut, tedy ponechal si rodné,
ponechal si rodné jméno Záhoř,
to jediné a správné,
a tak od chlapíka s urnou,
nafasoval jen podivné lože.