„Uměním si na živobytí nevyděláte. Je to ale výsostně lidský způsob, jak učinit život snesitelnějším.“ Kurt Vonnegut
v lihovarech je plno a smrad
Madle stéká mléko po bradě
a slívy putují do povidel
nebudeme křičet
střepy lahví přeříznou natržený knot
nebude smradlavý čoud
nikdy, nikudy
takže asi také nikam a nikde
na zahradě Pekelného domu
kde se všechno pekelně táhne a předlouze rozvažuje
přistál domácímu na hlavě kastról
tu synek poznal hrnec značky Solingen
a poznal i připečenou kostičku
a když zapátral v paměti zřel:
tři roky dozadu v juchuchu náladě
vyhodil tatínek kastról do vesmíru
a nemaje ani tu první kosmickou
vrátil se po letech zpět
Na lesní cestě s výhledem na lesní cestu,
usnul na kazatelně,
ve snu k němu přistoupil chlapík v zeleném,
a že má volit, že zvolit si má pravé jméno,
a na výběr dostal jména dvě, Záhoř a Záhoř.
Trochu se zapotil,
než odešel nerozhodnut, tedy ponechal si rodné,
ponechal si rodné jméno Záhoř,
to jediné a správné,
a tak od chlapíka s urnou,
nafasoval jen podivné lože.
Proč máš vypouklý pupek kmotříčku, ptala se zvířátka z blízkého lesa.
Proč ukazuješ světu svůj mastný pupek dědku, ptala se kmotřenka.
Čekám malé lasičky a s nimi radost i starost do domu,
nechal se slyšet kmotříček.
Zapátral ve vzpomínkách
ale nad mořem nebyl
a nebyl ani nad mořem ani nad pevninou
nebyl nikde kde už byl
byl tam kde nikdy nebyl
tak Bože kde to jen je
je tam kde je a
zůstane tam přes noc
ano přes noc ale tu přece důvěrně zná!
Před polednem rozprávím se psem
do sebe zhrouceným
a docela rád ho chytám na švestkách
vyvracím jeho převratná tvrzení
do živého tnu tam, kde to bolí
aby bolestí kňučel
a nadobro uznal moji převahu
To se však většinou neděje
rozhovor vyčichá a do ztracena
vedené řeči
plynou nezávazně, tedy jen hladí
Konec je nasnadě:
já ústy, on tiše páchne naftalínem
a trpí jen na oko a pro radost
je vycpaný
stejně tak i kňour křivka a krkavec
16. 05. 2021
Sebevražda není pěkná věc, pomyslel si filosof. Ale byli jste někdy v muzeu moderního umění?
16. 01. 2021
Když filozofa operovali, na chvíli se lékařům ztratil. Jeho duše putovala po nemocnici, až se dostala na gynekologické oddělení. Před porodním sálem seděl schlíplý Kierkegaard a čekal, až jeho žena Regina porodí. Náhle se otevřely dveře od porodního sálu a sestra na Kierkegaarda houkla, že má syna. Kierkegaard jen procedil mezi zuby: „Nejsem hoden“.